O kritice a přáních

Velká část neshod a hádek pramení z toho, že si navzájem nerozumíme. Takřka všichni máme sklon spíš kritizovat toho druhého a hledat, co je na něm špatně, než mluvit o tom, co vlastně chceme sami. Často to vlastně ani nevíme, protože máme plnou hlavu toho, co všechno ten druhý dělá špatně a co nám na něm vadí a na nic jiného už myšlenky nezbývají.

Většina negativních soudů o druhých je spíš nešťastným vyjádřením toho, že něco chceme. Nešťastným proto, že naše přání je v kritice zabalené tak důkladně, že jej ten druhý nerozpozná. Náš protějšek nemá ostatně ani chuť luštit nějaká naše přání, protože se po kritice stahuje do obrany a začne střílet jedovaté slovní šípy naopak na nás.

Když žena vyčítá manželovi, že si neumí zorganizovat čas, věčně je pryč nebo pomáhá sousedům a doma se jen válí u televize, třeba ve skutečnosti chce, aby byli víc spolu, protože je jí smutno a cítí se opuštěná a přehlížená. Manžel se po její výtce ovšem naježí a okřikne ji, že ona mu má tak akorát co říkat, protože sama vůbec nezvládá svůj čas, už třetí den mu nedošla do čistírny a zase není teplá večeře, a jediné, co dovede, je ječet a být protivná. A přitom by možná chtěl, aby byla doma zase pohoda jako kdysi. Výsledkem je pak po zbytek večera tichá domácnost, oba jsou nespokojení a ani jeden nedostane, co by chtěl.

Je důležité, abychom si především uvědomovali, co sami chceme. To není sobectví, ale naše právo, které nakonec prospěje i těm druhým, protože se více soustředíme na to, co bychom chtěli dostat, a méně na to, co je špatného na ostatních. (Nemusíme si samozřejmě svá přání prosazovat ostrými lokty hlava nehlava.) Pokud nepřikládáme našim vlastním potřebám význam, nedělá to ani naše okolí. A pokud víme, co chceme, měli bychom si o to říci. Je to jednoduché, ale často v praxi nepoužívané: pokud si o něco řekneme, máme mnohem větší šanci, že to dostaneme. 

Je důležité vědět, co chceme, a říci si o to. Jedině tak máme šanci, že to dostaneme.