Hana a Marie jsou sestry. Jejich mamince je 86 let a potřebuje čím dál více péče od druhých, protože jí přestává sloužit zdraví. Péči o maminku zajišťuje Marie, protože je v invalidním důchodu, nechodí do práce a má tudíž více času. Před několika měsíci překvapil Marii Hanin návrh, aby k mamince nastěhovaly do podnájmu studentku - neteř její kolegyně, která by mohla mamince pomoci s obstaráváním nákupů, s úklidem a s placením nájmu. Marie s jejím návrhem nesouhlasila, protože péči o rodiče přeci musí zajistit rodina, pokud může, a maminka by se právem cítila odstrčená a ohrožená, kdyby jí do bytu chtěly stěhovat někoho cizího. Hana poukazovala na to, že Marie má rovněž zdravotní problémy a péče o matku ji vyčerpává. K dohodě mezi nimi nedošlo, naopak se pohádaly. Hádky mezi sestrami narůstaly, nakonec spolu skoro ani nemluvily. Tato situace obě trápila, protože měly mezi sebou od dětství velmi silnou vazbu. Jelikož chtěly situaci vyřešit, nakonec se rozhodly obrátit na mediátora.
Během mediace vyšlo najevo, že Hana má pocit zodpovědnosti za Marii, cítí se špatně, protože jí nemůže s matkou aktivněji pomáhat (kvůli rodině a náročnému zaměstnání) a vidí, jak se Marie vyčerpává. Kromě toho jí matka často telefonuje a domáhá se jejích návštěv a péče, vyčítá jí, že se vůbec o nic nestará a všechno nechává na Marii. Hana proto chápala nápad s podnájemnicí jako svůj příspěvek k řešení matčiny i Mariiny situace. Kromě toho se cítí zavázána kolegyni, která jí v mnoha věcech pomohla a nyní by potřebovala sehnat bydlení pro svou neteř.
Marii Hanin návrh urazil, protože ho chápala jako vyjádření názoru, že její péče je špatná, a jako snahu manipulovat s maminčiným majetkem a bytem, o které by ji mohla nová nájemnice připravit. Navíc měla obavu z reakce maminky, která by jí mohla vyčítat, že se jí chce zbavit, i z reakce širší rodiny a okolí, kteří by mohli nastěhování nájemnice pochopit jako nezájem o maminku a lhostejnost. Péči o maminku chápala jako svoje naplnění, potvrzení užitečnosti, něco, co může dělat, i když je nemocná a nechodí do práce.
Když sestry pochopily svá přání i obavy, zjistily, že si nechtěly navzájem škodit. Potvrdilo se, že se mají rády a jedna druhé si váží. Toto zjištění je znovu sblížilo a byly ochotné jedna druhé naslouchat a hledat přijatelnou dohodu.
Nakonec se dohodly na tom, že se zeptají maminky na její názor a vyjdou především z něho. Pokud by maminka s nastěhováním studentky souhlasila, nebude už Marie mít proti němu námitky. Jako hlavní pečující osoba by i nadále zůstala Marie, podnájemnice by pomáhala pouze s věcmi, jimiž by ji Marie pověřila. Navíc, v případě, že by se mamince udělalo špatně v době, kdy u ní dcera není, třeba v noci, mohla by ji podnájemnice informovat nebo přivolat lékaře. Pokud by maminka nikoho do bytu nechtěla, zaplatila by Hana pečovatelskou službu na donášku obědů a nákupy. Čas, který ušetří na domácích pracech, bude moci Marie strávit s maminkou a věnovat se přímo jí, což je pro maminku bezpochyby nejdůležitější a nejpřínosnější.
